DIVOKÁ DVOUDENNÍ CESTA NA SENJU Z JIHU NORSKA

Koupit letenky do Sanderfjordu u Osla a rozhodnout se, že dojedeme až na Lofoty, Vestarály a Senju? Má to smysl? To je otázka. Pokud jste připraveni na to, že Vám cesta reálně zabere skoro nebo i minimálně 2 dny, tak proč ne. 

K plánování tripu do Norska je opravdu důležité kolik máte času a jakou část Norska chcete navštívit. Rozloha Norska, ač se to na první pohled nemusí zdát, je opravdu veliká. Z jihu Norska na nejsevernější bod (mys Nordkapp) Vám to zabere klidně 3 dny a celkově ujedete okolo 2 200 km. Proto je rozhodně lepší si tohle promyslet předem a nebýt jako my. Pokud jste omezení časem a chcete se i přesto vydat na Lofoty, je určitě lepší volit letiště na severu Norska, ať už na samotných Lofotech nebo třeba Tromso.

My jsme v první řadě koupili letenky, zarezervovali auto s tím, že je toho v  Norsku spoustu a vymyslíme plán časem v okolí jihu a západu Norska, jenže nás ty Lofoty a Senja ne a ne pustit. Takže jsme to vzali jako osobní výzvu a byli jsme ochotni tomu ten čas strávený na cestě obětovat. A jestli bychom to udělali znovu? Ano! Bylo to náročné, a to dost, ale ocitnout se v několika podnebných pásech se střídající se krajinou i počasím během tak málo dní je úžasné. Navíc Senja i Lofoty mají prostě své kouzlo. 

Původně jsme měli v plánu dojet až na Nordkapp a odškrtnout si nejsevernější místo pevninské Evropy. Jenže, když jsme přišli na to, o kolik dalšího času bychom touto cestou přišli ,,uskromnili" jsme naše plány jen na Lofoty a Senju. Po příletu do Norska nás nabral náš parťák rovnou na letišti už v půjčeném campervanu, který převzal pár hodin předem a mohli jsme vyrazit. Klasicky jsme se stavili ještě nakoupit, ať jsme připraveni na dlouhou cestu.

Než jsme vyrazili ještě jsme přemýšleli, kam vlastně pojedeme a jakou cestu zvolíme. Plán byl jasný, dostat se na Senju. Jenže už moc nebylo v plánu to, že nám při předání auta někdo řekne, že je momentálně docela překvapivé a nestálé počasí na červen, a to zrovna na severu. A že by na Lofoty a Senju raději nejezdil, abychom nebyli zklamaní. Lepší by prý bylo zůstat pěkně na jihu a užít si lepší, slunné  počasí tam. Nicméně, to jsme neudělali. 😀 Nejdříve jsme chtěli jet na sever Norska přes Švédsko (cesta bez poplatků, časově rychlejší), jenže jsme zvážili i možnost, že by mohlo být počasí po cestě opravdu problém a raději jsme zvolili trasu přes Norsko. Proč? Za prvé jsme věděli, že je cesta zajímavější a zadruhé, a to hlavně, první stop jsme udělali ve městě Trondheim, zhruba po 10 hodinách jízdy. Tohle místo leží na skvělé pozici. Tady se totiž můžete rozhodnout, jestli chcete pokračovat na sever, anebo se odklonit na západ, případně sjet na západní nebo jižní stranu Norska.

Takže jsme si cestou Norskem udělali trochu zadní vrátka a z tohoto důvodu jsme zvolili časově i finančně méně úspornou variantu. První den jsme tedy trávili jen na cestě. Rozhodli jsme se, že pojedeme co to půjde, tak jsme ani moc nestavěli. Zastávku po cestě jsme měli jen u největší sochy losa na světě, která se původně nacházela až do roku 2015 v kanadském městě Moose Jaw, ale Norové tuto sochu o pár centimetrů trumfli. Nachází se na silnici č. 3 u odpočívadla Bjoraa. 

Z letiště v Sandefjordu jsme udělali první zastávku po 10 hodinách řízení, abychom se vyspali, kousek za městem Trondheim. Stavěli jsme okolo čtvrté ráno a tmu jsme hledali marně. Vliv půlnočního Slunce byl znát i tu a bylo to zvláštní. Po pár hodinách spánku jsme vstali a pokračovali na cestě směr Senja. 

A jaká byla první noc v campervanu? Já si nemohla stěžovat, spala jsem dole, kde jsem měla puštěné topení. Z mé camping představy náročných dní se tak stala docela pohodová domácí atmosféra tepla a pohodlí, což se mnou asi nesdíleli Ti, co spali na střeše ve stanu, kde zimu měli pořádnou a prostoru na rozdávání tam taky moc nebylo. 

Důležitá věc hned po ránu, kterou jsme si ještě museli rozhodnout, byla právě celá cesta na Senju. Počasí jsme sledovali celou dobu a kromě přeháněk, a to i sněhových a slabšího větru, hlásili občas i polojasno, tak jsme se rozhodli, že to zkusíme ještě dál, alespoň na místo, kde se protíná průsečík severního polárního kruhu. Cíl byl stanoven a pokračovali jsme dál. Cestou už jsme stavěli více, trochu to proložili procházkou někde, kde se nám líbilo a pauzou na oběd a podobně. Počasí vypadalo slibně, obloha se trhala a bylo polojasno. 

Než jsme přejeli hranice Norde Norge a dostali se tak oficiálně do severního Norska ještě se nám podařilo zachytit stádo sobů, kterých se začalo cestou objevovat více a více, a ten kdo zrovna neřídil viděl i losy. Byl to jeden z cílů výprav, tak jsme si to mohli už druhý den odškrtnout. Krajina se postupně měnila každých pár hodin a pomalu jsme během dne vjížděli do lehce sněhem pokryté tundry. Po desáté večer jsme za stále plného jasna přijeli do Arctic Circle center, jak název napoví, přejeli jsme severní polární kruh po 18 hodinách řízení. 

V tu chvíli, kdy jsme se nacházeli v okolí tohoto místa,  se začalo počasí razantně měnit. Během pár minut začala sněhová vánice se silným větrem a po chvilce jsme už jeli mezi sněhovými závějemi. Zážitek to byl, o tom žádná, jen nám to docela podstatně začalo komplikovat cestu na sever. Za volantem nebylo vidět na metr a nechtěli jsme se do řízení v tomhle počasí moc pouštět. Zároveň jsme si všimli závor na silnici, které se používají pro uzavírání silnic v nepřízni počasí. Nechtěli jsme riskovat, že bychom se případně nedostali zpět, kdyby to s počasím nebylo v následujících hodinách lepší. Aby toho nebylo málo, úplně jsme si nemohli dovolit ztratit několik hodin čekáním, jestli se počasí srovná, když sama předpověď ani tuhle kalamitu nehlásila. Už jsme se pomalu srovnávali s myšlenkou, že to otočíme a pojedeme zpět. Nicméně jsem si pořád říkali ,,co když je to za pár kilometrů už dobré"?

Tahle věta vedla k našemu řešení. Napadlo nás, že na mýtných branách, které jsme na silnici míjeli docela v hojném počtu,  jsou i kamery a je velká pravděpodobnost, že ty kamery můžou mít i online přenos na webu. Našli jsme Traffic information, kde jsme si podle polohy našli nejbližší kameru pár kilometrů dál po naší cestě a bylo vyhráno. Za 15 kilometrů za kopcem už bylo polojasno a po vánici ani stopa, tak jsme opatrně a s velkou úlevou i hrdostí, že nás to vůbec napadlo vyrazili dál. Po půlnoci jsme dorazili do přívětivějšího podnebí, zaparkovali jsme a šli nabrat síly na zbytek cesty. To už jsme věděli, že na Senju dojedeme. 

Probouzeli jsme se do dalšího dne s tím, že nám schází posledních 400 km do cíle. Už jsme to měli skoro za sebou. Krajina se opět měnila. Z krásné, ale pusté tundry jsme najednou po cestě míjeli pláže. Po cestě nás čekal trajekt při směru na Narvik. Pro někoho z nás to byl první trajekt vůbec, a ten kdo už to měl v malíku, využil času na trajektu a uvařil oběd. Po vylodění jsme se jen protáhli a pokračovali dál. Při pohledu na most, který spojuje Senju s pevninským Norskem jsme byli nadšení a už nám vůbec nevadilo, že počasí nás zase uvítalo tak trochu po svém. Tak už jen najít místo na spaní, zapnout topení a je to za námi - jsme na Senje. 

A co třeba cestování stopem po Kanadě?